Život

Martin Stranka: I AM

"Pro mě jako fotografa jsou mé fotky jistým deníkem."

Romana Juhásová, 24. apríla 2014 10:00

Robert Vano Gallery a Webmagazin.sk prinášajú v novej časti cyklu „Neviditeľní fotografi“ rozhovory s profesionálnymi fotografmi, ktorí kedysi tiež boli neviditeľnými. ŠPECIÁL N.F. predstaví v dvojmesačných intervaloch inšpiratívnych slovenských i českých umelcov.

Aj Martin Stranka prešiel neľahkými začiatkami, dnes je jeho snová surrealistická tvorba ovenčená medzinárodnými oceneniami a hrdo visí na stenách galérií v umeleckých mekkách ako New York, Londýn, Paríž či Tokio. Za svoj najväčší fotografický míľnik a splnenie sna však považuje svoju publikáciu I AM, ktorá rozpráva autorov vlastný príbeh a rozhodne má čo povedať.

Nedávno ste vydali knihu I am a to vďaka podpore fanúšikov vašej tvorby. Ako tento fundraising prebiehal a ako ste to prežívali?

Přesně tak. Byl to můj malý milník.. Chtěl jsem po těch prvních sedmi letech vydat knihu, která by jakýmsi způsobem uzavřela jednu éru. Jedna věc byla "mít tenhle sen" a tou druhou častí byla samotná realizace. Umělci jako takoví v mém věku opravdu nedisponují statisíci na účtech, aby si mohli dovolit vydat knihu na vlastní náklady. Ovšem má povaha mi nedovolovala jít někam prosit nakladatelství a tak jsem se rozhodl jít cestou fundraisingu. Jedna se o velmi populární cestu, jak dneska realizovat často právě umělecké projekty. Někdo by mohlo tuto cestu vnímat jako jakousi charitu, ale opak je pravdou. Nejedná se o příspěvky lidi, jedná se ve výsledku o klasickou koupi, v mém případe, knihy v předprodeji. Strávil jsem dva měsíce přípravou knihy, jak bych si celý tento koncept představoval. Následně jsem celý projekt netrpělivě a bojácně představil svému okolí skrze můj web a sociální sítě. Bylo nádherný sledovat, jak obrovský zájem táto kniha vzbudila. Během měsíce jsem vydělal mnohem více, než byla původní požadovaná částka. A tak už jsem věděl, že je vše na správně cestě a kniha uzří světlo světa co nevidět. Byl jsem za tu obrovskou podporu a zájem ze strany svého okolí, přátel, fanoušku velmi vděčný. Dodnes jsem.

Vo videu, ktorého cieľom bolo práve zaujať potencionálnych sponzorov, hovoríte o „storytelling book“. Aký príbeh teda vaša dnes už existujúca knižka rozpráva?

Můj vlastni příběh. Kniha jako taková je složena z většiny fotografii, které jsem od počátku vyfotil. Cesta k teto knize trvala sedm let. Pro mě jako fotografa jsou mé fotky jistým deníkem. Každá fotografie je jakousi událostí, která byla natolik silná, že mě dovedla k realizaci fotky. Proto daním dohromady celé knihy, jsem v podstatě utvořil "storytellikng book", kde právě tím příběhem je můj vlastní život po dobu sedmi let. Na první pohled to mohou být pro někoho "jen" fotografie. Pro mě samotného je to intimní zpověď.

Čo bude teraz? Plánujete aj ďalšie publikácie?

Nyní žádné další publikace neplánuji. Nedávno jsem přednášel na jednom fotofestivalu, kde jsem mimo jiné ukazoval i zmiňovanou knihu I AM. Na otázku, co budu publikovat dále, jsem se jen pousmál. A říkal, že dál se budu věnovat filmu. Všichni tak nevěřícně koukali. Já neříkám, že jsem s fotografii skončil, to vůbec ne. Ale nyní mě láká, naplňuje a konečně i realizuji první video-artové kousky. Baví mě propojeni pohyblivého obrazu a hudby a zvuku. Vše se snažím skládat sám - zvuk i obraz. Je to náročné, ale život je jedna velká výzva. Tak proč zůstávat na místě, když vás něco tak moc láká.

Množstvo ľudí prahne po úspechu, pretože otvára možnosti a dvere do zahraničia. Vy ale aj napriek veľkému oceneniu vašej práce spoza hraníc naďalej zostávate v rodných Čechách.

Přesně tak. Úspěch je velmi relativní věc. Jsem vděčny za to, kam jsem se za těch sedm let dostal. Vystavoval už skoro po celém světe, v největších galeriích, vyhrál co se skoro vyhrát dá a mezinárodní ocenění. Ale i přesto jsem velký patriot a mám Čechy opravdu rád. A asi to tak zůstane, že i já sám budu vždy to "doma" mít zde v Čechách. Myslím, že pozornost ze zahraničí je příjemná věc, přeci jen český trh je celkem malý na uživeni z pozice umělce. Ale jsem dosti fixovaný na svou rodinu, přátelé a mně tak nějak ta naše česká povaha vyhovuje. I když si tu furt všichni jen stěžují. Stěžují si vždy jen ti, kteří nic nedělají a mají stále jen zavřené oči před tím kouzlem života, které je na dosah všem. Stačí jen chtít a něco pro to udělat.

Bývate označovaný za jedného z najpozoruhodnejších súčasných mladých tvorcov a pritom ste úplným samoukom. Existuje podľa vás vôbec ešte motivácia k štúdiu fotografie?

Hezké pojmenování. Jsem samoukem. Dříve jsem si říkal, že bych si možná i rozšířil vzděláni právě o tu fotografii. S postupem času už vím, že to asi nikdy už nezrealizuji. Je to asi škoda. To je pravda. Neboť si myslím, že člověk se opravdu učí celý život. A nikdy není pozdě na to, aby vám někdo druhý ukázal nové směry. Ale mám kolem sebe skutečně šikovné kamarády fotografy, kteří studují fotku. A jejich zkušenost? Trpí tam. Pokud je člověk natolik vnímavý, všímavý, zajímá ho svět kolem sebe a dokáže mít vlastní rukopis své tvorby, nevidím úplně tak potřebu jít umění studovat. Vždy jsem si tak nějak říkal, že vysvětlovat se dá matematika a ne umění. Ale možná jsem jen tvrdohlavý typ. Kdo ví.

V jednom rozhovore ste pre vyjadrenie toho, čo pre vás fotografia znamená, citovali z piesne od skupiny Faithless „this is my church, this is my place where I heal my heart“. Naozaj vám fotografia takto pomohla a pomáha?

Pomáhá. Dnes se sice už pro mě fotografie stala nejen koníčkem ale už i prací. Ale stále jsem si ve fotce uchoval to, proč jsem vlastně vůbec začal fotit. Smrti přítele jsem pochopil spoustu věcí, které by mi zůstaly asi jinak ukrytí. A tak jsem si skrze fotku postavil právě onen kostel, kam jsem se chodil "léčit", jak výše zmiňujete. Pro mě se fotografie stala neuvěřitelným prostorem pro rovnováhu, klid, balanc a pokoj. I přesto že jsem člověk extrovertní, v mém vnitrném já asi dřímá dosti velký melancholik a introvert. Fotka je nádherné místo, kam se lze ukryt před vnějším světem a tak nějak rozjímat. Když to zpětně čtu, trošku mě děsí, že toto říkám ve svých třiceti letech. Ale je to tak.

Pre mnohých mladých fotografov (aj z nášho projektu Neviditeľní fotografi) ste vzorom, vaša práca je pre nich inšpiráciou. Ako to vnímate?

Vnímám to s pokorou, úctou a velkou vděčností. Nejednou jsem na sociální síti děkoval za to, že člověk může být pro někoho druhého inspirací a motivací. Dostal jsem za těch několik let už spoustu úžasných emailů a dopisů. Ve většině z nich je velký vděk právě za tu inspiraci. Je to příjemná věc. Když vezmu v potaž, že jsem vždy fotku tvořil jen sám pro sebe. To, že vám pak někdo poděkuje, že jste mohl být jeho inspirací a motivací při výběru studia, při výběru tématu diplomové práce, to je přeci nádherná věc. O co víc pak potěší, když vám lidé píšou, že se díky vašim fotkám přenesli přes nějaké těžší životní období, pochopili některé zásadní věci v životě, to je už v podstatě dokonalost sama. Jsem za to neskutečně vděčný. Upřímně vděčný!

Dodnes mám v hlavě vzpomínku na jeden dopis, který jsem dostal od holčiny z Izraele. Byla to studentka umění. Když mi psala dopis, říkala v něm, že právě bombardují jejich město. Že má strach a že se opravdu bojí o sebe a své blízké. Že by ji potěšilo, kdyby mohla mít alespoň jednu fotografii ode mě u sebe. Neváhal jsem ani chvíli, poslal jsem ji několik svých fotek. Opět jsem tuto zkušenost i s oskenovaným dopisem dával na Facebook a zvedlo to neskutečnou vlnu podpory právě mými lidmi směrovanou té dívce do Izraele. Ona sama mi pak napsala, že to byl pro ni nebývaly zážitek a že si to bude pamatovat už do konce života. Na Facebooku si přečetla všechny povzbuzující vzkazy. No není pak tohle vše tou největší satisfakcí? Myslím, že je.

Spolupracujete s veľkými knižnými vydavateľstvami v New Yorku, vaše diela môžeme vidieť na obaloch kníh, časopisov, CD. Nestalo sa vám nikdy, že by ste sa pozreli na svoju fotografiu vytlačenú na danom médiu a povedali si: „ale toto som nemal na mysli, to vôbec nekorešponduje“?

Naštěstí se mi to stalo asi jen jednou nebo dvakrát. Někdy se opravdu může stát, že použitá fotografie nepříliš koresponduje s daným médiem. Ale upřímně nejsem moc ten, který by dělal nějaké drama kolem toho. Pokud je s fotkou zacházeno s citem, nebráním se tomu. To je někdy už holt druhá stránka mince komerční oblasti, která se ne vždy potkává s pointou daného díla.

Vaše fotografie zdobia steny biznis priestorov či domácností, môžete nám povedať, ako váš obchod s fotografiami v dnešnej dobe funguje?

Někteří lidé si stále mysli, ze umělci pracuji nejlépe zadarmo. Vždyť přeci jen děláte něco, co vás baví, ne? Hezká leč mylná představa. Nájem platíme všichni stejný a náklady spojené s tvorbou umění jsou někdy skutečně vysoké. Proto pokud se chce člověk věnovat umění naplno, musí se jim pokud možno také živit. Jsem nesmírně vděčný za to, že nějakým způsobem toto u mě funguje "samo". Postupem času jsem navázal spolupráci s galeriemi a sběrateli umění. K tomu se právě přidávají i komerční oblasti jako jsou hudební a knižní vydavatelství, kde moje fotografie funguji jako covery. Když jsem byl na počátku, rozhodoval jsem se mezi dvěma cestami prodeje. Buď jít cestou neomezeních tisků za cenu nižší, nebo naopak produkovat limitované edice a tím mít i vyšší cenu. Rozhodl jsem se jít tou druhou cestou a zatím jsem rád, ze vše nabralo pozitivní směr a daří se. Jsem za to nesmírně vděčný.

Foto: Robert Vano Gallery

FOTOGALÉRIA: Martin Stranka: I AM

STE NEVIDITEĽNÝ? ZVIDITEĽNITE SA!

Zmyslom seriálu NEVIDITEĽNÍ FOTOGRAFI nie je iba predstavenie profesionálov, ale aj objavovanie talentov. Ak fotografujete a myslíte si, že Vaše práce sú výnimočné, pošlite ich e-mailom na Info@RobertVanoGallery.com. Nezabudnite napísať niečo o sebe a pridať aj kontakt. Možno práve vy budete hlavnou postavou niektorého z ďalších dielov NEVIDITEĽNÝCH FOTOGRAFOV.

Projekt organizuje Webmagazin.sk v spolupráci s Robert Vano Gallery, Partneri: ART OF PHOTOGRAPHY.eu,Fujifilm a Art Hotel Kaštieľ Tomášov.

Súvisiace články projektu Neviditeľní fotografi

Lukáš Gál: Kľúčom k skutočnej svadobnej reportáži je ľudský prístup

Karel Ševčík: Večne niečo hľadám!

Lukáš Trefilík: Baví ma fotiť krásne modelky!

Veronika Otepková: Fotografie ako na hranici medzi životom a smrťou

Pavol Kulkovský: Odmalička mám rád nadprirodzené bytosti

Robert Vano: Fotku musí byť vidieť, inak neexistuje!

Natália Hlavičková: Dobrá fotografia by mala zbližovať

Tereza z Davle: Najradšej mám nemodelky, môžem si ich sama tvarovať

Kata Sedlak: Chcem ukázať úplne iný pohľad na obyčajné veci

Renata Vogl: Balansujem na hranici medzi snom a realitou

Martin Brojo: Fotografia je hobby a chcem, aby to tak zostalo

Jozef Boroň: Ženy ma sprevádzajú celým životom

Marieta Zuzíková: Fascinujú ma ženy, ktoré vedia dať fotke emóciu

Miroslav Jombík: Čiernobiela fotografia sú moje myšlienky a predstavy

Marek Šalajka: Ako pracujú profesionáli sa učím aj u Louisa Vuittona

Lenka Ješonková: Príbehy, ktoré iných potešia, fotím len v melanchólii

Aria Baró: Chcem, aby ma moja fotografia dojala

JANKA KVALTÍNOVÁ: Na svadbách milujem, že z nich sála neha a láska

Tomáš Donát: Rád vymýšľam príbehy, v ktorých hrajú hlavnú úlohu ľudia

Radovan Mišík zachytáva najvernejšie príbehy z ulice

Fotografie Laury Kovanskej rozprávajú skryté príbehy

R. Baranovič vnáša do čiernobielych fotografií „človečinu“ a emócie

Robert Vano Gallery predstavuje seriál Neviditeľní fotografi

Komentáre